Sebevražda zvaná odchod z EU.

Václav Klaus mladší, napsal, že "jediná možnost je vypadnout z EU a tvrdě chránit hranice i za cenu toho, že zchudneme." Pomineme-li fakt, že náš odchod z EU čeká Rusko, které by jistě neváhalo ani minutu přijít zase s nabídkou nějaké smlouvy o výhradní dodávce ruské ropy, kterou by si nás přivázalo jako řetězem k radiátoru, měli bychom si objektivně spočítat, co by nás i bez Ruska čekalo.

Po odchodu z EU by začaly dít věci stejné nebo horší, než pamatují lidí narození před rokem 1970. Hrozilo by zavedení obchodních bariér, přibylo by administrativní zátěže, zhoršila by se konkurenceschopnost českých podniků na trzích Evropské unie. A nejen na nich, ale i na trzích třetích zemí − v Latinské Americe, Asii.

"ČR by najednou neměla nárok na výhodnější podmínky, které si se třetími zeměmi vyjednala EU, všechno bychom museli vyjednávat znovu a pravděpodobně bychom nikdy nevyjednali tak výhodné podmínky, jako má EU jako celek," upozorňuje ekonom Tomáš Prouza, bývalý státní tajemník pro evropské záležitosti.

Určitě by došlo k odlivu investic z ČR. Zahraniční investoři mají logický zájem fungovat na trhu bez bariér, být "mimo" nedává valný smysl. Ze stejných důvodů by mohly zvednout kotvy i některé české firmy. Vypadá to abstraktně? Takže ke konkrétnímu: studie k deseti letům ČR v EU odhadla, že bez vnitřního unijního trhu by u nás bylo o 75 tisíc nezaměstnaných více. Připadá vám to jako nic? Inu, je to celý Zlín na podpoře v nezaměstnanosti.

 "Celkově je jasné, že v případě odchodu z EU by se v Česku zhoršila životní úroveň, Západ bychom přestali dohánět. Začali bychom se propadat, zaměstnanci by to pocítili na platech, důchodci na důchodech," popisuje Pavel Telička.

Samostatnou kapitolou je schengenský prostor "bez hranic". Ten je přímo svázán s členstvím v EU. Studie zpracovaná v roce 2016 pro českou vládu uvádí, že kvůli znovuzavedení hraničních kontrol by export klesl ročně až o 7,7 miliardy korun. Znovuobsazení celnic a služeben pohraniční policie by podle stejné studie přišlo český rozpočet na čtyři miliardy.

Ale možná ještě důležitější než vyčíslitelné ekonomické ztráty jsou ztráty civilizační. Kde je záruka, že by po czexitu mohli naši studenti pokračovat ve studiu v zahraničí v programech Erasmus jako 70 tisíc jejich předchůdců? Kde jsou záruky, že by se naši vědci mohli účastnit evropských projektů? Kde je záruka, že by nedošlo k odlivu mozků z Česka, jakési další vlně intelektuální emigrace, kterých jsme zažili během české historie více než málo?

Hrozící průšvihy jsou zjevné. Takže je otázka, co bychom czexitem, o kterém tak rád mluví Tomio Okamura či Václav Klaus mladší i starší, získali?