Home

Antonín Švehla: Když má sedlák, mají všichni.

Beno Berghammer (Big Ben): Sedlák nevyhodí nic, co by se mu mohlo hodit.

sobota 14. října 2017

Československo rozdělily vexlácké peníze

Změna režimu v roce 1989 nepřinesla jen pozitiva, ale i činy, za které nás příští generace asi chválit nebudou. Od roku 1937 se v Československu nežilo v takové demokracii, kde by člověk bez následků mohl na adresu politiků kdykoli říci, co mu přišlo na jazyk. Náhle praskly řetězy totality, obyvatelstvo Československa si náhle připadalo jako vypuštěné do vesmírného prostoru bez tíže.

Stále přetrvával strach z komunistů, kteří se po roce 1989 drželi zoufale každého stébla. Především na venkově , jak se dodnes ukazuje, byly jejich pozice pevné, zvláště kdy jim stačilo vyměnit červenou legitimaci za placku OF, se kterou se bezpečně dalo přejít do ČSSD, ODS, zeleným, republikánům apod.  V komunální politice se komunistům nejvíc osvědčila různě pojmenovaná takzvaná nezávislá sdružení.

Z dnešního pohledu se jednalo o hroznou dobu především kvůli tomu, že začal boj o majetek státní i soukromý.  Začalo to malou privatizací, při které Václav Klaus legalizoval zásoby peněz, které více nepoctivým způsobem nahromadili doma v punčochách ilegální směnárníci, neboli vexláci, a někteří  socialističtí vedoucí  i zaměstnanci prodejen a provozoven (taxi, elektro, maso, zelenina, instalace, auta atd.).   Je jasné, že praktická ekonomická zkušenost taxikáře nebo zelináře nesahala výš než k malé privatizaci, jak ostatně si představovali političtí snílkové. Ti méně zkušení vexláci sice také začaly nakupovat malé podniky, ale o podnikatelské martyrium se vůbec vážně nepokoušeli, šlo jim spíš o spekulaci. Málokdo z tehdejších socialistických zbohatlíků však provozuje zprivatizovanou živnost do dnešních dnů, většinou podnikat ani nezačali, nebo podnikali jen krátkou dobu.

Silné slovo v privatizaci však dostali bossové podzemí, kteří vždy měli nejlepší kontakty na bezpečnost a státní správu. Ti se v první řadě obklopili lidmi, kteří kvůli reorganizacím, lustracím a všelijakým ekonomickým či politickým prohřeškům museli z bezpečnosti, státní správy, státního zahraničního obchodu, státních bank atd. odejít. Při zakládání soukromých bank a fondů měli šéfové podzemí nejen dostatek peněz, ale především v jejich službách byly šiky bývalých veřejných i tajných policistů, ostřílených celníků, právníků a ekonomických odborníků, kteří se dovedli pohybovat mezi částkami, jež normální smrtelník nedovede ani napsat.

Rozsah podvodů z let 1990 až 1997 nikdo nikdy nedokáže vyčíslit, odhadují se na stovky miliard. Mnohem větší tragedií je, že nelegální předlistopadové peníze na ozdravění hospodářství nezapůsobily. Nepůsobily na efektivitu hlavních ekonomických subjektů, neovlivňovaly ani cenové a tržní mechanizmy. V očích zahraničních investorů ztrácela země důvěryhodnost, čímž se oslabil vstup kapitálových zdrojů. Ohromné škody nadělalo divoké bankovní podnikání ve vztahu obyvatelstva k politickým změnám. Kapitalizmus dostal pověst systému, v němž neexistují právní jistoty.

Opět se ukázalo, že v českých zemích ekonomický pragmatizmus vždy vítězí nad morálkou. Nejenže nebyli socialističtí zbohatlíci potrestáni nebo alespoň izolováni od ekonomiky, jak se například po odchodu Rusů stalo v Rakousku, ale bylo jim umožněno zaujmout nejlepší pozice na podnikatelské dráze.

Skupina předlistopadových zbohatlíků nebyla vyřazena z hospodářského ani společenského života, ale za přihlížení vlády mohla se brzy prezentovaat jako nová společenská elita, v jejíž záři se české politické špičky tak rády lesknou. Bylo a je nepochopitelné, až směšné, jak rádi se politici nechávali s rychlokvašenými miliardáři fotografovat na tenise či v opeře, jak rádi si hrají na snoby a udržují kontakty s neupřímným světem peněz a luxusu (viz nevkusná sobotní Paroubkova svatba).

Ideální prostředí pro velké podvody vzniklo také zásluhou kuponové privatizace. Stovky investičních fondů, bank a peněžních družstev vyrostly jako houby po dešti. Licenci dostal každý, kdo ukázal padesátimilionovou hromádku peněz. Politici odmítali kontrolu nad investičními společnostmi, tvrdíce, že všechno vyřeší neviditelná ruka trhu. Argument zněl: každá regulace ekonomiku zpomalí.

Podpora divokých ekonomických změn se stala i jednou z příčin dělení Československa. Ve stínu této nepříjemné události, k níž byl odveden zájem veřejnosti, byly vytvořeno prostředí pro tunelování bank. Byla to paradoxně právě tolik propagovaná rychlost ekonomických změn, která za obrovských morálních a psychologických škod privatizaci a celkový polistopadový vývoj zpomalila. Do společnosti se vloudila nedůvěra k fondům a družstvům, v lidském podvědomí se usadilo přesvědčení, že práce a poctivost se nevyplácí.

Z několika průzkumů uskutečněných v devadesátých letech 20.století na Slovensku vyplynulo, že s rozdělením Československa souhlasilo jen 29 procent obyvatelstva, 49 procent bylo rezolutně proti rozdělení, 8 procent nebylo rozhodnuto, 13 procent se odmítlo vyjádřit. 

Většina Slováků (89 procent) předpokládala, že se o možnosti rozdělení uspořádá referendum, ve kterém jasně zvítězí společný stát. Bohužel pro Klause s Mečiarem, opilé vítězstvím v parlamentních volbách, byla situace jasná; obě země se musely okamžitě rozejít. ČSFR nedostala šanci ani uspořádat referendum. 

O tom, že proces vlastního rozdělení státu proběhl nezodpovědně, bylo přesvědčeno 91 procent příznivců federace a 60 procent příznivců rozdělení. Vskutku šokující údaj je o tom, že 61 procent Slováků přičítá odpovědnost za rozpad ČSFR Klausově ODS. Pouze 21 Slováků vnímalo samostatné Slovensko jako nutnost.

Vítězové voleb jako šílenci, částečně jezdíce od zámku k zámku, částečně se snažíce na obrazovkách hrát drama, neviděli, neslyšeli, jen bezohledně prosazovali své mocenské zájmy. Zatím na Hradě skuteční herci učili Hamleta jezdit na koloběžce. Přitom v pozadí na svou novou příležitost čekal nejméně milion příznivců bývalého režimu, včetně svých více či méně temných sil, dávaje okatě najevo přání "čím hůř, tím líp!" 

Během uplynulých 25 let byly informace o některých aktech dělení státu většinou zapomenuty, záměrně některé utajeny tak, že se o nich veřejnost vůbec nedozvěděla. Svět sice pokojné rozdělení státu označuje za učebnicový příklad, ve skutečnosti mezi běžnými Čechy a Slováky žádné vážnější důvody k rozdělení státu nebyly, jen politikům se jednalo o získání moci bez ohledu, co si lidé přejí. 

Jestliže ze slovenské strany bylo jednání více emociální, z české bylo více zákeřné, vypočítavé. Klaus Slovákům dal na vybranou: buď podřízení jeho ekonomické reformě, nebo rozchod. To slovenská strana brala jako ponižující vodění za ručičku, návrat k unitárnímu, centrálně řízenému, státu. 

Na rozdělení státu prodělali občané obou zemí po všech stránkách. Politicky ani jeden následnický stát nikdy nedosáhl pověsti Československa. Pro svět je totiž pro posuzování státu hlavním kriteriem celkový dojem tvořený počtem obyvatel a hospodářskými a kulturními tradicemi. Československo v tomto zřejmě bylo východoevropskou špičkou. Pokud by nedošlo k rozdělení, mělo by 16 milionů obyvatel (pro Československo nostalgicky bila i srdce obyvatel na bývalé Podkarpatské Rusi) dnes ve světě - hlavně v EU - stejnou váhu jako dvojnásobek Poláků nebo Rumunů.

Jak se iniciátorům "rozchodu" podařilo splnit sliby, si může každý pamětník spočítat sám. Klausova ekonomická reforma plus jeho tehdejší rádoby východoevropské primadonství, a Mečiarovo "Švýcarsko východu" dopadly prakticky stejně. Politicky vznikly dva bezvýznamné státy, hospodářsky; co se dalo ukrást, bylo ukradeno, co vytunelovat, vytunelováno.Komplot ODS a HZDS v roce 1992 lze směle přirovnat k Mnichovu 1938. O našem osudu opět bylo rozhodnuto bez nás. (sd)



Žádné komentáře:

Okomentovat