Jak
jsem neměl Miloše Zemana nikdy v oblibě, tak nyní získává moje uznání tím, že se nehodlá podřizovat názorům
nejmocnějších politických subjektů. Zeman si přímo libuje v tom, jak může
dráždit české primitivy, kteří si říkají novináři.
Dříve
jsem si myslel, že Zemanovy bláboly, co pronášel v zahraničí, poškozují Českou
republiku. Naštěstí tomu tak není, Zemanovy zahraniční projevy tam mají
minimální odezvu, tak jako měly projevy Klausovy. Rozdíl je v tom, že Klaus
dlouho měl doma v řadách českých novinářů nekritické obdivovatele (jistě
podplacené), kdežto Zeman má v českých mediích prakticky jen kritiky (jistě
také podplacené).
Pomalu
utichá tragická událost v Uherském Brodě. Tragická několikanásobně. V první
řadě to byl duševně vyšinutý vrah, který nedokázal svou životní situaci
zvládnout. Druhou tragedií byl zásah-nezásah policie. Tragikomedií je
vyjadřování ministra vnitra Chovance.
Že
prý je u nás moc zbrojních průkazů, tedy moc zbraní mezi lidmi. Za mého mládí,
po válce, u nás měl pistoli snad každý druhý školák (pravděpodobně každý dospělý muž), přesto nikdo nikoho nestřílel. Alespoň se o tom nevědělo. Někteří kluci pistoli někdy přinesli do školy, pochlubit
se. Většinou nic nového , co bychom
neznali, nikdo nepřinesl. Nikoho ani nenapadlo žalovat. Hry na vojáky brzy omrzely. Starší kluci si
vyzkoušeli v lese střelbu, ale střílení
do lahví a plechovek je dlouho nebavilo. Odložené a zapomenuté pistole a jiné pozůstatky
války rezivěly v kůlnách a v různých skrýších. Když na ně narazili dospělí tak
je hodili do rokle nebo do žumpy - bylo to okolo roku 1950, kdy si bezpečnost
mohla vymyslet cokoli.
Na
druhé straně střelba tehdy zřejmě patřila k výchově mládeže. Už na měšťance,
oficiálně Osmileté střední škole, jsme stříleli ze vzduchovek. Na učňáku jsme
se skoro celá třída stala členy Svazarmu. Dvakrát týdně bylo možné chodit na
střelnici a střílet z malorážek, a střílet. To byly stovky, možná tisíce,
nábojů, co se za odpoledne vystřílely. Mimo toho několikrát za rok probíhaly
povinné závody branné zdatnosti, s lyžemi i bez lyží. Bylo to něco jako
současný biatlon, navíc se ještě házelo granátem a dělaly nějaké další
opičárny.
Na
vojně jsem střílel jen dvakrát, tak 50 nábojů celkem. Zato pětiměsíční výcvik,
ve kterém nechybělo pravidelné plížení plazení, jsem si užil důkladně. V blátě,
kamení, trní, pod ostnatým drátem. Kdyby policisté z Uherského Brodu měli za
sebou nácvik takového útoku v rojnici, který jsme nacvičovali ve všech možných
situacích, asi by se zachovali jinak.
Zahradníček
Josef
Žádné komentáře:
Okomentovat