Česká politická scéna se dodnes nezbavila komunistického dědictví, jen ho podle potřeby obrací. Stále setrvává v zajetí klišé studené války a následného listopadu 89, který projektuje do každé barevné, květinové nebo jarní „revoluce“.
Nediferencovaný postoj české vlády, konkrétně ministra zahraničí Zaorálka, k „Majdanu“, a to i v době, kdy už bylo jasné, kdo na něm přebral taktovku, stejně jako k událostem na Krymu, jsou výrazem triviálně ideologického vnímání světa a následného pochodu v šiku za těmi, kteří udávají tempo i směr.
Ani po 24 letech po pádu normalizačního režimu nedokázala česká politika definovat národní strategii, nemá koncept a je vláčena těmi, kteří na rozdíl od ní cíle mají.
Deficit aktivní diplomacie je nahrazován papouškováním starých komunistických stereotypů. Ty sice vyžívají i jinde, jenže existuje mezi námi a nimi jeden zásadní rozdíl. Zatímco například Poláci (vzhledem k Ukrajině převzali stejnou roli jakou hraje Turecko vzhledem k Sýrii) a vědí, že jde o kamufláž, kterou bez sebemenších skrupulí využívají k vlastnímu prospěchu, k vzestupu do role regioální mocnosti, Češi se snaží sami sobě namluvit, že realita je totožná s propagandou. A že když už oni něčemu slouží, tak "pravdě a lásce". Takovéto pojetí „světovosti“ sice má v našich dějinách hluboké kořeny, ale většinou končí rozkrádáním domácího majetku a mezinárodní ostudou.
Srovnávání událostí na Krymu a v Československu 1968 svědčí o neschopnosti diferencovat obě události, které se konaly v rozdílném historickém kontextu, různých politických souvislostech a geostrategických podmínkách. Kdo společenskou atmosféru léta 68 v tehdejší ČSSR srovnává s majdanským pučem, ten jen přiznává, že se stal obětí propagandy. (Jiří Krž, 10.3.2014)
Žádné komentáře:
Okomentovat